Nejsme „dost“ aneb jak se vymanit z pasti kolektivní nedostatečnosti?
Máte někdy pocit, že ať děláte, co děláte, stále to není ono? Že nejste dost chytří, dost štíhlí, dost výkonní, dost úspěšní nebo jen dost spokojeni sami se sebou ? V kolektivním vědomí dnešní doby se usídlil tichý, ale o to vytrvalejší pocit, že nám k tomu, abychom se cítili dostateční, stále něco chybí. Jako by existoval imaginární žebříček dokonalosti, na který se my všichni – muži i ženy – neustále snažíme vyšplhat.
Tento pocit "nedostatečnosti" funguje jako neviditelný filtr, přes který se díváme na svůj život. Nutí nás neustále se srovnávat a opravovat, místo abychom prostě byli. A právě tento tlak je jedním z hlavních důvodů, proč ztrácíme sami sebe v rolích, které žijeme.
Jsme pro sebe těmi nejpřísnějšími kritiky
Často jsme tak zaměstnaní tím, jak nás vidí ostatní, až zapomínáme skutečně žít. Kolikrát jsme se ráno podívali do zrcadla a místo abychom ocenili, kdo jsme, okamžitě jsme začali pátrat po "nedostatcích"?
Většinu času však tyto vnitřní monology vedeme zcela zbytečně. V dnešním rychlém světě málokdo vnímá druhé lidi a jejich drobné nedokonalosti tak intenzivně, jak si myslíme. Představte si situaci, kdy přijdete do práce s drobnou skvrnou na oblečení nebo se zmatkem v hlavě. Máte pocit, že to vidí každý? Ve skutečnosti si toho pravděpodobně nikdo ani nevšimne.
Proč? Protože lidé kolem nás jsou úplně stejně zahledění do svých vlastních "krizí". Realita je pak taková, že si ostatní našich "nedostatků" všímají mnohem méně, než si myslíme. Oni totiž řeší to samé – jak obstát v nárocích, které na ně klade svět i oni sami.
Cesta k minimalismu a návratu k sobě
Když pochopíme, že nemusíme být "dokonalí pro všechny", otevírá se cesta k vnitřní svobodě. Pro mě se v určité životní etapě stal cestou minimalismus. Nejde jen o uklizený prostor, ale o strategii přežití a osvobození.
Minimalismus je rozhodnutí přestat plýtvat energií na nedůležité věci a začít se vracet k sobě. Když ze svého života i mysli odstraníme zbytečnosti, zbude více místa na to podstatné: na radost z přítomnosti, na tvoření a na péči o sebe, která už není luxusem, ale nezbytným palivem pro vše, co musíme každý den zvládnout.
Past "všichni na prvním místě"
Kolikrát jste si řekli: "Ještě tohle dodělám, i když už mám mít oběd," nebo "Nejdřív vyřídím děti, partnera a všechny pracovní resty"? Často končíme den s pocitem, že na nás samotné už nezbyl čas. A co hůř – v našem úsilí být pro ostatní "nepostradatelní" se nezastavíme ani večer. Namísto zaslouženého odpočinku si pak ukracujeme drahocenný spánek, abychom dohnali vše, co jsme během dne kvůli péči o druhé odsunuli na vedlejší kolej.
Máme zakořeněnou představu, že když budeme bezvýhradně pečovat o ostatní, vše bude v pořádku. Jenže když jsme vyčerpaní, nemáme co dávat. Není to sobeckost, je to čistá matematika: z prázdné sklenice nenalijete. Nastavení hranic je aktem respektu k sobě i k lidem kolem nás, kterým tak dáváme pocítit svou lepší, klidnější a vyrovnanější verzi.
Umění říkat "ano" sobě
Jak tedy začít, když se cítíme přehlcení a naše vnitřní "sklenice" zeje prázdnotou?
Vytvořte si "strážce času": Nastavit si pevný konec práce nebo vyhrazený čas na oběd není projev neúcty k ostatním, ale projev profesionality a laskavosti k sobě.
Odpusťte si "selhání": Budou dny, kdy hranice neudržíte. Místo výčitek si řekněte: "Dnes to nevyšlo, zítra to zkusím znovu." Vyčítavé pocity nás vyčerpávají víc než samotná práce.
Změňte vnímání: Nemusíme se měnit, abychom byli "dost". Stačí změnit úhel pohledu. Najděte si věci, které jste dříve považovali za nedostatky, a zkuste v nich najít výhodu nebo je přijmout jako svou jedinečnou součást.
Sebeláska není cíl, je to proces. Není to o velkých změnách přes noc, ale o drobných krůčcích, které z nás dělají spokojenější bytosti. Zkuste se dnes zastavit a položit si otázku: "Co pro sebe můžu udělat právě teď, abych se cítil/cítila o kousek lépe?"
A jak to máte s osobními hranicemi vy?
Chcete se se mnou podělit o vaše osobní zkušenosti, myšlenky, emoce či zpětnou vazbu? Napište mi o tom na e-mail info@evakadankova.cz. Každý váš příběh mě osobně zajímá, ráda si ho přečtu a naše komunikace zůstane čistě mezi námi.