Ženský orientační smysl, beskydská „zkratka“ a vzpomínka na dětství bez navigace

Říká se, že ženy mají skvělý cit pro detail, empatii a zvládají více věcí najednou. Co nám ale podle mužů i vědeckých studií často chybí, je prostorová orientace. Ráda bych tomu oponovala, ale zážitky z minulých dní mě nutí k pokoře. Minimálně u mě tento drobný "nedostatek" funguje na sto procent. A hned na úvod raději zdůrazňuji - tento článek berte s rezervou a čtěte jej s úsměvem. Nejde o žádnou hlubokou vědeckou analýzu, ale spíše o příběh pro pobavení z jednoho našeho rodinného výletu.

Představte si ideální plán: krásné odpoledne v Beskydech. Otevřu aplikaci Mapy.cz a vybírám nenáročnou trasu. Vychází mi perfektní 3,2 km dlouhý okruh, hodina chůze, ideální rozptýlení pro ryze ženskou sestavu (děti, štěně a moje maminka). Co by se tak mohlo pokazit na trase, kterou zvládne i průměrně zdatný výletník?

Jak se ukázalo... prakticky všechno! :-)))

Výstup bez odbočky

Začalo to optimisticky pěknou asfaltkou, než přišlo na řadu dlouhé stoupání kamenitou cestou do kopce po značce. Jenže odbočka, která podle mé chytré navigace měla jasně existovat, jednoduše nebyla. Místo ní nás vítaly cedule "Soukromý pozemek – Zákaz vstupu". Všude. Nechcete-li riskovat konflikt s místními, jdete dál. Jenže po půl hodině neustálého stoupání vám dojde jednoduchá matematika: toto už nebude okruh na hodinku. 

Co teď? Nejprve jsem zavelela k ústupu, že se vrátíme stejnou cestou. Jenže část mého já se nechtěla "okružní trasy" jen tak vzdát. Mapa totiž ukazovala, že když projdeme kousek loukou, která nebyla označená jako soukromá, napojíme se na polňačku a z druhé strany se vrátíme zpět na modrou.

Cesta dolů byla romantická, jen mě trochu zarazila kravská lejna a ovčí bobky. V tu chvíli jsem poprvé znejistěla. Po louce jsme prošly ještě kousek lesem až k chaloupce, kde mělo přijít spásné napojení. Místo toho na mě zvědavě koukaly ovce. Představa, že se otočíme byla v tu chvíli nemyslitelná. Cíl byl tak blízko - hned za plotem!

Sestup přes plot

Výlet na hodinku se změnil v dobrodružství a velké přání najít cestu ven. Ještě že se plot v určitých místech rozpadal! Překročily jsme jej bez jediného škrábnutí a úspěšně se napojily na původní trasu. Vlastně to byla geniální zkratka! Trocha adrenalinu k rodinnému výletu přece patří.

Kde se vlastně vytratil ten pocit bezpečí?

Když jsme tenhle náš "okruh" úspěšně dokončily, musela jsem se smát, ale zároveň mě přepadla jemná nostalgie. Vzpomněla jsem si na své dětství na chalupě na Malé Morávce v Jeseníkách.

Jako děti jsme běhaly po lesích a loukách od rána do večera. Žádné mobily, žádné GPS, žádné aplikace, které by nám každých sto metrů říkaly, že jsme "sešly z trasy". Objevovaly jsme nové cesty, ztrácely se a zase nacházely, a přesto v nás byl obrovský, hluboký pocit bezpečí a svobody. Vždycky jsme nakonec trefily domů.

To už naše děti dnes skoro neznají. Místo sledování přírody a poslouchání vlastního instinktu spoléháme na displeje, které nás navíc často zavedou do ještě většího zmatku, než v jakém bychom byly bez nich.

A tak si říkám – možná nám ženám opravdu chybí smysl pro orientaci. Nebo jsme jen příliš zvyklé věřit technologiím místo sobě. Ale víte co? Právě díky takovým neplánovaným odbočkám a troše dobrodružství vznikají ty nejkrásnější momenty a silné emoční prožitky, které se nám vryjí hluboko do paměti a zůstanou v nás napořád.  A přiznávám, díky mému "smyslu pro orientaci" si se mnou děti podobné dobrodružství nezažily poprvé! 

Příště si s sebou vezmu raději chlapa než Mapy.cz. Pro jistotu! :-)

A jak jste na tom vy? Máte taky své dobrodružné historky z dovolené, kdy vás zradila navigace nebo smysl pro orientaci? Pokud se chcete o ně se mnou podělit, napište mi na info@evakadankova.cz nebo mi zanechte zprávu. Každý váš příběh mě osobně zajímá, ráda si ho přečtu a naše komunikace zůstane čistě mezi námi.