Syndrom červené propisky aneb proč se stále trestáme za chyby a jak z toho ven?

Pamatujete si na ten moment, kdy se na základní škole vracely diktáty? Dlouhý text, desítky slov napsaných správně, ale oko okamžitě sjelo k těm několika místům svítícím jasně červenou barvou. Stačily tři přehlédnuté drobnosti a na konci stránky se objevila trojka nebo čtyřka.

Co na tom, že 95 % textu bylo naprosto v pořádku? Systém nás od dětství učí zaměřovat pozornost výhradně na to, co se nepovedlo. Za úspěch se chválí málokdy – ten se přece bere jako samozřejmost. S tímto nastavením pak odcházíme do dospělosti, do práce i do osobních vztahů. Nosíme si v hlavě svou vlastní, pomyslnou červenou propisku a podtrháváme si s ní každé zaškobrtnutí.

Chyba jako nástroj evoluce a novodobá divočina

Soustředit se na nebezpečí máme dáno evolučně. Pro naše předky bylo životně důležité všimnout si dravce v křoví nebo jedovatých bobulí – chyba je tehdy mohla stát život. Nebezpečí jsou tedy naše životní chyby. Právě chybami se člověk učí, což znamená, že se vyvíjí a adaptuje – a přesně to je podstata evoluce.

Dnes už běžně nečelíme přímému boji o přežití v divočině, i když takovou novodobou divočinou se stal celý náš online svět. Náš skutečný boj se však přesunul do vnitřního světa. Bojujeme o zachování vlastní hodnoty a vnitřní jistoty. Když nás okolí (nebo my sami) neustále kritizuje, postupně o tuto jistotu přicházíme. Zapomínáme, že i se všemi svými nedokonalostmi jsme tou nejlepší verzí sami sebe, jakou v danou chvíli můžeme být.

Příběh ze života za volantem: nejsme stroje

Skvělým zrcadlem našeho nastavení je silniční provoz. Za volantem se chybám nevyhne nikdo z nás. Nejsme naprogramovaní roboti, jsme lidé. Stačí chvilková ztráta koncentrace, únava po hůře prospané noci nebo myšlenka, která nás na vteřinu odvede od reality, a přehlédnutí je na světě.

Stalo se mi, že jsem neudržela pruh a přejela do jiného bez blinkru. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale reakce řidiče byla okamžitá – ťukání si na čelo a sprcha ostrých slov. Zajímavé je, že s takto prudkou a útočnou reakcí se setkávám téměř výhradně u mužů. Kolikrát se mi stalo, že mě někdo z nich přesvědčivě a agresivně školil, i když pravda byla na mé straně – například když mi nedal přednost na hlavní silnici nebo couval v protisměru v jednosměrce, po které jsem normálně jela. A člověk nemusí ani udělat chybu, stačí, když jen odbočíte a "on" musí kvůli vám na moment zpomalit.

Když se na silnici (nebo v životě) potkáme s chybou druhého, málokdy přemýšlíme nad jeho příběhem. Nevíme, s čím dotyčný právě zápasí, jak těžký den prožívá nebo jaká starost ho na moment vytrhla z přítomnosti. Omluvit chybu je navíc mnohem těžší u cizího člověka než u někoho, koho znáte. U blízkého totiž víte, že je to dobrý člověk, a naše tolerance je k němu automaticky mnohem vyšší.

Sebemrskačství, které nikomu nepomůže

Dříve mě takové útočné reakce okolí dokázaly rozhodit na dlouhou dobu. Nosila jsem je v hlavě, přemítala o nich a vnitřně se jimi trápila. Tomu se říká čisté sebemrskačství. K ničemu to nevede, nikomu to nepomůže a nic to nezmění. Dotyčný člověk, který si na vás vybil vztek, už o vteřinu později neví, že existujete. Vy sami se ale trestáte ještě hodiny nebo dny poté.

Dnes už na to jdu jinak. Když udělám chybu, přijmu ji. Řeknu si: "V pořádku, stalo se, příště si dám větší pozor a zlepším se." A jdu dál. Zbytečně se v tom už nepitvám. 

Jak reagovat na agresi s lehkostí?

Když vůči vám někdo vystartuje s hněvem, nejlepší způsob, jak situaci uklidnit, je nepřilévat olej do ohně. Nabídněte pravý opak – úsměv, klidný tón hlasu nebo prosté: "Ano, je to tak, stalo se."

Jednou mi můj masér vyprávěl vtipnou historku, která se mu stala v supermarketu. Omylem narazil nákupním vozíkem do jiného pána. Ten okamžitě zbrunátněl a začal hlasitě nadávat. Kolem se začali stahovat zvědaví lidé. Masér počkal, až dotyčný domluví, zachoval naprostý klid a s naprosto vážnou tváří řekl:

 "Nezlobte se, jsem trochu nahluchlý. Mohl byste mi to zopakovat?" 

V tu ránu se celá absurdita situace rozplynula. Pán se začal smát, okolí také a napětí bylo pryč.

Přelaďte se na jinou vlnu

Když začneme mysl trénovat v tom, aby vyhledávala pozitivní a příjemné věci, časem to začne dělat úplně sama a automaticky. Je to neskutečně osvobozující pocit. Zkouška přichází v době, kdy nás okolnosti nutí vzdát se našeho vnitřního klidu. Máme však na výběr. Můžeme se rozhodnout, jak budeme na situaci reagovat – jakou emocí a jakým chováním.

Právě naše reakce může ovlivnit mnoho dalších okolností a lidí, aniž si to uvědomujeme. Také nás směruje v tom, jestli náš "den blbec" bude pokračovat, nebo zda nás čeká něco krásného a výjimečného. Místo toho, abychom kvůli reakcím okolí klesali na vibrační dno, vědomě otočme list a zaměřme pozornost na to hezké.

Právě když dopisuji tyto řádky, slyším z dálky od sousedů hrát klavír. Melodie se line vzduchem, já ten zvuk miluji a beru to jako malé, tiché znamení, že je všechno přesně tak, jak má být.

Zkusme dnes odložit tu červenou propisku. Svět se nezboří, když občas uděláme chybu. Důležité je, kolik správných a krásných kroků vedle ní dokážeme vykonat.

A jaký příběh píšete vy a jakou barvou? Podělte se se mnou o vaše zkušenosti a napište mi reakci na článek na info@evakadankova.cz nebo mi zanechte zprávu. Každý váš příběh mě osobně zajímá a naše komunikace zůstane čistě mezi námi.

Eva