Jak znovu najít radost z toho, co můžeme aneb méně je někdy více
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak moc bereme za samozřejmost všechno, co nám v životě funguje a co máme plně k dispozici. Jakmile o to ale přijdeme, byť jen na chvíli, najednou to prožíváme jako obrovské neštěstí a čáru přes rozpočet.
Příkladů najdeme v životě mnoho. Stačí se říznout do prstu, poranit si rameno, zlomit nohu, zablokovat záda nebo mít ucpaný nos při rýmě - a hned je všechno jinak.
Když jsem si jako pravák způsobila čisté řezné poranění o konzervu mezi palcem a ukazovákem levé ruky, vůbec jsem netušila, jak moc mě to bude limitovat. Vyřadilo mi to z funkce hned dva prsty. Než se rána zacelila, jakýkoliv pohyb prstů od sebe ji znovu otevřel a bolel. S úžasem a trochou frustrace jsem zjišťovala, že se opravdu počítá každý prst! Každodenní pohyby, které děláme automaticky, se najednou zkomplikují.
Tělo jako systém je dynamický funkční celek a každá jeho součást má své přesné místo. A stejně tak je to i s naším životem. Právě ztráta nebo omezení nám často "otevřou oči". Mně osobně je otevřel také pobyt ve tmě.
Když tma ukáže světlo
Do tmy jdeme často s představou hlubokého klidu a odpočinku. Já jsem tam ale zjistila, že extrémní minimum stimulace mi vlastně neprospívá. Začala jsem se nudit. Tma působí tíživě a uzemňuje tělo. Nebyla jsem schopná se pomalu ani pohybovat, a tak jsem se nořila stále více do sebe. A začala rekapitulovat.
Vzpomínala jsem na věci, které bych normálně označila za otravné povinnosti, a teď bych je dělala tak ráda. Například praní špinavého prádla, žehlení, vyklízení myčky, luxování, utírání prachu nebo mytí podlahy. Běžné domácí práce, které člověka málokdy duševně naplňují, ale prostě se udělat "musí".
A tehdy mi to došlo s plnou sílou: To, že vůbec MŮŽEME tyto věci dělat, je vlastně skvělé. Řada lidí by je totiž dělat chtěla, ale z mnoha důvodů nemůže nebo UŽ nemůže!
Jenže pak jsem z pobytu ve tmě vyšla ven.
Zpočátku jsem byla plná vděčnosti za to, že zase "můžu". Ale jak už to tak bývá, časem mě běžný život opět semlel. Spadla jsem do věčného koloběhu každodenních povinností a radost z toho, že MŮŽU, se postupně vytratila. Proč? Protože problémem dnešní doby není nedostatek možností, ale zahlcenost.
Past extrémů: ani příliš málo, ani příliš moc
Pobyt ve tmě mi ukázal, že absolutní absence stimulů nepřináší štěstí. Stejně tak ho ale nepřináší ani dnešní přehlcení – příliš mnoho úkolů, podnětů, informací a neustálý tlak na výkon.
Vše je o ROVNOVÁZE. - ani moc, ani málo.
Stále znovu se mi potvrzuje, že méně je více a v jednoduchosti je krása. Ale jak si takovou rovnováhu zařídit v reálném světě, který na nás neustále vyvíjí tlak?
Zde jsou dva principy, které mi pomáhají vracet se do středu:
1. Změna vnitřního slovníku
Slova, která používáme, utvářejí naši realitu. Již dříve jsem se rozhodla změnit způsob, jakým promlouvám k sobě i ke svému okolí:
Slova "musím" a "měla bych" nahrazuji slovy "můžu" a "chci". (Místo "Musím vyklidit myčku." si řeknu "Můžu vyklidit myčku, protože chci jíst a pít z čistého nádobí a myčka mi šetří čas strávený jeho umýváním.")
Slovo "nesmím" měním na osvobozující "nemusím". (Místo přísného omezování "Nesmím si dát zmrzlinu, protože bych ztloustla." si řeknu "Můžu, ale nemusím / nechci.")
A namísto slova "utrácím" používám "investuji". (Když si koupím novou knihu pro svůj osobní rozvoj nebo odpočinek, neutratila jsem peníze, ale investovala jsem je do své duševní pohody. Když si pořídím skvělého pomocníka do domácnosti, nebyly to vyhozené peníze, ale investice do času a energie pro mě a mou rodinu.)
Mizí tím zbytečný pocit viny.
2. Moudrá redukce a systém
V jednom z předchozích článků o tzv. modrých zónách (místech, kde se lidé dožívají vysokého věku v přirozeném zdraví) jsem psala o tom, že přílišné usnadňování života a absence přirozeného pohybu či výzev našemu rozvoji nesvědčí. Neměli bychom se snažit zautomatizovat a zjednodušit si úplně všechno!
Pokud ale čelíme složité každodennosti a cítíme se dlouhodobě přetížení a přehlcení z toho, co všechno je potřeba udělat, pak je redukce a funkční systém zcela na místě. Pomocník v domácnosti nebo jasně nastavená pravidla nám nemají životní energii brát, ale mají nám uvolnit kapacitu na to podstatné, co dělat chceme a můžeme, a co nám přináší skutečnou radost.
Otázka pro vás na závěr:
Všimli jste si někdy, kolik věcí ve svém dni označujete jako "musím"? A co by se změnilo, kdyby se z nich ode dneška stalo "můžu"?
Podělte se se mnou o své myšlenky a napište mi na info@evakadankova.cz nebo mi pošlete zprávu. Každý váš příběh mě osobně zajímá, ráda si ho přečtu a naše komunikace zůstane čistě mezi námi.