Proč se z "dovolené" stává past pocitu viny?
Dovolená je fascinující slovo, neboť dokonale jazykově odkrývá největší paradox, který prožíváme především v létě . Slovo dovolená máme historicky spojené s tím, ze nám někdo jiný (zaměstnavatel, škola, dříve vrchnost) "dovolil" nepracovat. Jenže v dospělosti se to mění. Ten, kdo nám musí dát povolení k odpočinku, jsme především my sami. A právě tady narážíme na tu největší past, protože ten nejpřísnější šéf, hlídač a soudce v jednom nesedí v žádné kanceláři, žije přímo v naší hlavě. Dokážeme vůbec ten hlas v sobě vypnout a opravdu si to "dovolit"?
Přesně tuhle otázku jsem si položila po návratu z Francie. Vrátila jsem se sice plná dojmů, ale fyzicky naprosto vyčerpaná. Protože moje dny volna pokračovaly, řekla jsem si: "Teď je ten čas. Dovolená je od slova dovolit si. Dovolím si nedělat vůbec nic a prostě jen vypnu."
Jenže realita měla k idylickému odpočinku hodně daleko.
Během tří dnů jsem na Netflixu zhlédla tři řady seriálu Já jinak. Chodila jsem spát před půlnocí. Jako máma jsem rezignovala na vaření a jídlo prostě jen objednávala. Žádné výlety, žádná velká aktivita. Horko těžko jsem se přemlouvala, abych šla ven vyvenčit psa. Z plánovaného vznešeného "nicnedělání" se stala naprostá apatie a dřívější vstávání způsobilo, že jsem se probouzela totálně zničená.
A co bylo nejhorší? Ten pocit uvnitř. Namísto přívalu nové energie se dostavily výčitky svědomí. Vnitřní policajt spustil alarm: "Takhle ten drahocenný čas jen proflákáváš! Měla bys dělat něco užitečného. Vždyť o spánku a odpočinku sama píšeš a víš, jak je to důležité!"
I když jsem měla všechny teoretické znalosti v malíčku, realita mě totálně semlela.
Proč nás "nicnedělání" tak trápí?
Jako malé nás neustále formovali větami typu: "Běž raději dělat něco užitečného." V dětství jsme si vybudovali rovnici, že naše hodnota se rovná naší produktivitě.
A tak dnes, v horkém letním prázdninovém režimu, kdy nás počasí i volno přirozeně svádí ke zpomalení, ten starý program v hlavě panikaří. Abychom nepříjemný vnitřní tlak a pocit viny otupili, utečeme k nejbližšímu paralyzéru – např. k seriálu na televizní obrazovce. Jenže přemíra vjemů do noci způsobí, že se ráno probudíme ještě vyčerpanější a nechuť cokoliv dělat se prohlubuje. Z regenerace se stává past.
Naštěstí každý seriál jednou skončí. Když jsem dokoukala poslední díl, řekla jsem si dost. Rozhodla jsem se televizi úplně vyhnout, abych měla více času na skutečný život. První krok byl jasný: jít dříve spát. S lepším spánkem se vrátila energie, stoupla produktivita a já se dnes cítím o poznání lépe.
Jak tedy překonat tu silnou nechuť a lenost, když prázdniny a horko přímo svádí k vykolejení z běžného režimu? Tady jsou 3 konkrétní cesty, které mi pomáhají se restartovat:
1. Struktura dává svobodu (diář jako kotva):
Když nemáme žádný plán, lidský mozek přirozeně klouže k nejjednoduššímu zdroji rychlého dopaminu (sociální sítě, televize). Pokud se chcete vyhnout pocitu "proflákaného" dne, napište si večer do diáře či deníku krátký seznam aktivit, které chcete další den stihnout. Nemusí jít o žádné přehnané výkony – stačí tři hlavní věci. Naplánovaná struktura vám paradoxně přinese klid, protože když máte splněno, můžete zbytek dne lenošit s čistým svědomím.
2. Malé kroky proti velké lenosti: pravidlo 1 minuty a osobní výzva:
V boji s neochotou nám pomáhají dva skvělé nástroje, které se od sebe sice liší, ale společně fungují jako dokonalí parťáci.
Pravidlo jedné minuty: Úspěšní lidé často říkají: "Co můžeš udělat do minuty, udělej hned." Zvednout spadlou věc, odnést hrnek do myčky, rychlý telefonát, jednovětá odpověď na email. Odkládání těchto drobností nic neřeší a jen nám to v průběhu dne zbytečně zaplňuje hlavu.
Osobní výzvy: Druhým způsobem jsou vědomé výzvy, které nemusí být obří, ale chcete je dodržet. Může to být 20 minut cvičení, přečtení jedné kapitoly v knize nebo jako v mém případě jedna minuta v planku (prkně) denně po dobu jednoho týdne. Zní to jednoduše, ale krizový byl hned druhý den... Po dlouhé, únavné jízdě autem jsem už ležela osprchovaná v posteli a usínala, když mi došlo, že jsem plank ještě neudělala. Jedna minuta. Nastala ta klasická vnitřní debata: "Dneska se na to vykašli, jsi unavená." versus "Slíbila jsi to sama sobě." Hecnula jsem se, vylezla z postele a tu minutu odmakala. Myslím, že to byla moje nejkratší minuta, ale ten pocit vítězství nad vlastní pohodlností byl k nezaplacení. Každé takové malé dodržení slova sami sobě posiluje naši vnitřní integritu a sebedůvěru. Naše osobní výzvy jsou dobré pro budování nového návyku, a protože mi to tak jde a týden utekl jako voda, prodlužuji si výzvu na měsíc. A jakou výzvu si dáváte během prázdnin vy?
3. Jak zapojit rodinu bez zbytečného nucení?
Znáte to – ve dvou se to lépe táhne a rodina by měla fungovat jako tým. Když se práce a aktivity sdílejí, uteče to neskutečně rychle a je hotovo bez větší námahy. Ale co dělat, když nemáte sílu ani energii někoho do něčeho nutit, když se mu zrovna taky nechce?
Vedení příkladem (pravidlo "Já jdu a dělám"): Namísto dlouhého přemlouvání nebo naštvaného vyčítání prostě začněte aktivitu dělat vy sami. Čistě pro sebe a s dobrou energií. Druzí často vycítí změnu atmosféry a po chvíli se přirozeně a dobrovolně přidají, protože vidí, že akce přináší výsledky.
Volba místo rozkazu: Nabídněte rodině možnost volby, která jim dává pocit kontroly. Namísto "Ukliďte si pokoje" zkuste "Potřebuji dnes pomoc v kuchyni nebo s vynesením koše, co z toho si vybereš?"
Univerzální Paretovo pravidlo 80/20: V životě i v psychické pohodě skvěle funguje pravidlo 80 na 20. Znamená to, že když 80 % věcí děláme správně, držíme režim a fungujeme podle svých standardů, zbylých 20 % můžeme s čistým svědomím polevit, hřešit nebo improvizovat. Skvělým příkladem je právě jídlo a vaření. Každá máma chce pro své děti to nejlepší - kvalitní domácí stravu. Jenže když jednou za čas vaření vypustíte a jídlo jednoduše objednáte, svět se nezboří. Pro děti je to navíc super změna a odměna! Ten jediný, kdo se kvůli tomu trápí, bývá náš vnitřní kritik. Klíčové je proto odpojit od těch 20 % výčitky svědomí. Když už se rozhodnete objednat pizzu a nedělat nic, udělejte to vědomě, s radostí a bez vnitřního bičování.
Povolení k odpočinku podepsané vlastní rukou:
Překonat hluboko uložené programy z dětství je celoživotní práce. Ale léto, prázdniny a horké dny nás učí důležité lekci: flexibilitě. Dovolme si odpočívat, když to tělo potřebuje. Ale hlídejme si hranici, kdy se z regenerace stává únik před realitou.
Zkuste si dnes večer otevřít diář, napsat si tři drobné úkoly na zítřek a možná si dát svou vlastní minutovou výzvu. Protože ten nejlepší pocit svobody přichází tehdy, když máme čistou hlavu a víme, že jsme pány svých myšlenek a je jen na nás, kam zaměříme pozornost a čemu se budeme věnovat.
Líbil se Vám článek? Máte podobné zkušenosti nebo třeba tip, jak překonat vnitřní nechuť cokoliv dělat či jak umlčet vnitřního kritika? Napište mi o tom na info@evakadankova.cz nebo mi zanechte zprávu. Každý váš příběh mě osobně zajímá, ráda si ho přečtu a naše komunikace zůstane čistě mezi námi.
Každá reakce mě moc potěší, alespoň budu vědět, že články na blogu si nečte jen moje maminka :-)
Vaše Eva